Proč je tak těžké získat pracovní vízum v USA

Možnosti pracovních víz pro Čechy hledající zaměstnání v USA jsou velmi omezené, pro většinu lidí díky přísným podmínkám dokonce nereálné. Popsala jsem nejpoužitelnější typy pracovních víz (H1B, L1, J1) a shrnula jejich základní kritéria. Jak jsem hledala kvalifikovanou práci a snažila se získat vhodného zaměstnavatele na H1B sponsorship.

Americký sen

Na internetových fórech se dá najít množství podobných příspěvků mladých lidí plných ideálů, ale i starších, kteří už mají České Republiky dost a chtějí začít nový život v USA. Jejich představa vypadá zhruba takhle: V ČR se mi nelíbí, chtěl bych se odstěhovat natrvalo do USA, protože je to už x let má vysněná země pro život. Mám v plánu odletět za měsíc, najít si bydlení, práci s lepším platem než v ČR a žít spokojený život.

Střízlivější realita

Od reality má tato představa hodně daleko a často zůstává pouze nesplněným snem nebo končí ilegálním pobytem v USA. Ne každého totiž napadne, že nedostane pracovní víza jen tak. Bezvízová ESTA ani business/turistická víza (B1/B2) nestačí - jsou pouze 90-180 denní a pracovat se na ně legálně nedá. V současnosti je imigrační politika nastavena velice tvrdě vůči novým imigrantům. USA chtějí jen lidi, kterých mají sami málo a kteří patří ke špičkovým odborníkům, přispívajícím k rozvoji země. Krátkodobě můžou přijet pracovat i studenti a čerství absolventi VŠ nebo au-pair a výpomoc v kempech. Je třeba splnit náročné požadavky americké vlády, mít předem sehnaného zaměstnavatele, celý proces zařizování stojí hodně času i peněz. Všechna pracovní víza jsou navíc pouze dočasná a cesta k trvalému pobytu dlouhá a nejistá, mnohdy nemožná.

Uvidíte v USA zlaté prase? aneb novodobé otrokářství

Nelze se tedy jen tak sbalit, odletět do USA a zaměstnání shánět až na místě. Takto se sem vydávají pouze ilegálové, kteří mají malé šance sehnat práci na místě bez dokladů (SSN a řidičák už dnes vyřídit nelze). Hodně lidí se nechá nachytat na příslib zdánlivě snadného pohádkového začátku - nějaký anonym z internetu jim nakecá, že pro ně má práci s větším platem než v ČR, bydlení, odvozy do práce, zkrátka vše zajištěno. Tito snílci tomu rádi uvěří, vydají se do USA a boss si s nimi pak může dělat co chce. V lepším případě je překvapí jen účtenkou za odvozy do práce, v horším jim bude platit méně než bylo dohodnuto, nebude platit vůbec nebo nebude mít dostatek práce. Drží tak nováčky v pasti - ti nechtějí odejít, aby dostali zbytek peněz a jinde stejně práci nenajdou. Tím to nekončí - ilegálové si nezajdou k doktorovi, bez auta se v USA žít nedá (mimo New York City a několika málo dalších měst), hrozí jim deportace a několikaletý zákaz vstupu do USA atd. Ale o tom tento článek nebude, strasti tohoto života jsem popsala jinde.

H1B víza pro vzdělané odborníky

Existuje několik typů pracovních víz, každé má poměrně specifický účel a striktní kritéria. Nejvíce se budu věnovat vízu H1B, které je považováno za vhodný mezistupeň před plánovaným permanentním životem v USA. Při žádosti o trvalý pobyt (zelená karta) se totiž v případě zamítnutí neztratí vízum H1B a můžete v zemi i nadále zůstat. Výhodou je také až 3-letý pobyt s možným prodloužením na 6 let, pokud o vás zaměstnavatel i nadále stojí (vízum platí pouze pro jednoho zaměstnavatele). Nevýhodou víza je, že manželka uchazeče nesmí aktivně pracovat a mít z toho příjem v USA ani jinde ve světě (výjimka, u ostatních víz to možné je).

Jednou ze základních podmínek pro udělení víz H1B je vzdělání, odpovídající minimálně titulu bakalář z americké akreditované univerzity. Tituly ze zahraničí se posuzují americkou evaluační společností a převádí se na americký ekvivalent. V praxi to znamená, že český titul bakalář může, ale nemusí stačit. Manžel měl v době žádosti inženýra z jaderky, těsně před obhajobou PhD a výsledkem bylo, že má ekvivalent amerického bakaláře. S českým magisterským nebo doktorským titulem by snad neměl být problém kritériem projít.

Podobně jak se na český titul dívá americká vláda, bude ho posuzovat i potenciální zaměstnavatel. Je potřeba počítat s tím, že i titul z nejlepší české univerzity v oboru bude brát zaměstnavatel spíš jako titul z nějaké lokální noname školy (v USA je důležité odkud titul pochází). Jednoduše proto, že českou školu nemůže znát, nepatří do jejich systému akreditací a nedokáže posoudit jakými kritérii musí český absolvent projít. Proto bude v každém případě český titul hodnotit o něco hůře než americký.

Specializované zaměstnání

O vízum nelze jen tak zažádat, je třeba nejdříve najít zaměstnavatele, který vám nabídne pozici a bude sponzorovat vaše víza. Uchazeč o H1B víza by měl hledat práci zejména ve specializovaných oborech a na pozice, kde je vyžadován alespoň bakalářský titul. Americký imigrační úřad USCIS uvádí následující příklady specializovaných oborů vhodných pro H1B víza: architektura, inženýring, matematika, fyzikální vědy, sociální vědy, medicína a zdraví, vzdělávání, business, účetnictví, právo, theologie, umění atd. Ale není vyloučeno získat víza i v jiném oboru, pokud je v něm nouze získat amerického zaměstnance a jde o kvalifikovanou pozici, na kterou se vyžaduje vzdělaný pracovník. Podle statistik z minulých let zatím převládá počet schválených H1B petic v IT sektoru (kolem 50ti procent). Základní podmínky pro H1B víza si pročtěte také na stránkách USCISu.

Na vybranou pracovní pozici by se měl hlásit nedostatek místních pracovníků, aby budoucí zaměstnavatel mohl snadno dokázat úřadům, že potřebuje zaměstnat cizince. Asi nejpodstatnější nepsané pravidlo: uchazeč by si měl najít takovou pozici, kde bude úrovní svých znalostí a zkušeností daleko převyšovat místní odborníky. Jinak se americkému zaměstnavateli vůbec nevyplatí uvažovat o přijetí člověka, kterému bude muset vyřídit a zaplatit pracovní víza H1B. Je třeba si uvědomit, že ho to bude stát hodně starostí navíc, asi 5 až 10 tisíc dolarů a bude na vás muset čekat třeba několik měsíců. A vízum může být nakonec zamítnuto. Zaměstnavatel by v takovém případě nenávratně ztratil spoustu času a peněz a mohl by začít hledat pracovníka úplně od začátku. Proč by měl tedy podstupovat takové riziko? Musíte mu nabídnout o hodně víc než co mu nabízí místní pracovníci. Klíčem je tedy najít dostatečně speciální pozici, kde se budete cítit nejsilnější a zároveň nejvzácnější.

Fiskální sezóna a kvóty (H1B cap)

H1B cap je pravděpodobně nejzrádnější omezení pracovních víz, protože ho nemůžete ovlivnit svými výjimečnými schopnostmi, ale rozhoduje v podstatě náhoda a neovlivnitelné události. Jedná se o omezený počet víz - každý fiskální rok se udělí pouze 65 tisíc víz a jakmile je kvóta naplněna, po zbytek roku mají všichni ostatní smůlu. Další rok se jede od nuly bez ohledu na to co jste měli rozjednáno - neexistuje tedy žádný "pořadník" pro ty, kteří se do limitu nevešli, i když zaměstnavatele našli. Dokonce i sám Bill Gates se snažil u amerického kongresu prosadit názor, že počet H1B víz nestačí a není možné najít dostatek kvalifikovaných Američanů. Názor zůstal nevyslyšen, nic se nezměnilo.

Letos se bohužel kvóta naplnila už za dva měsíce. Proto byl tento limit pro spoustu lidí, včetně mě, rozhodujícím faktorem k nezískání víz, přestože si byli schopni najít zaměstnavatele na sponsorship. Z následující tabulky je vidět jak se dalo loni žádat téměř 8 měsíců narozdíl od letošního roku, kdy to doslova zmizelo před očima:

Fiskální rok2012Fiskální rok2013
7. duben, 20115 9006. duben, 201216 700
2. květen, 20119 20017. duben, 201220 600
7. červen, 201113 60030. duben, 201229 200
5. červenec, 201118 4008. květen, 201232 500
3. srpen, 201122 70014. květen, 201236 700
9. září, 201132 20022. květen, 201242 000
7. říjen, 201141 00030. květen, 201248 400
6. listopad, 201150 8005. červen, 201255 600
23. listopad, 201165 00012. červen, 201265 000

UPDATE: rok poté (fiskální rok 2014) se kvóta naplnila ještě mnohem rychleji. Už po pěti dnech byl překročen limit příbližně dvojnásobkem žádostí a USCIS proto musel proces pro tento rok ukončit. Z došlých žádostí se pak náhodně vylosovalo 65 tisíc víz (plus 20 tisíc pro absolventy US univerzit), zbytek lidí měl smůlu. Další tři roky se kvóta také naplnila v pouhých prvních 5ti dnech a zájem mnohonásobně překračoval limity.

Tato čísla je nutné pravidelně sledovat od dubna na stránkách USCISu (search -> H1B cap), protože se podobně jako letos může stát, že byste po většinu roku vyvíjeli snahu marně. Letos tedy nemá smysl snažit se získat zaměstnavatele od června přibližně do konce letošního roku. Zaměstnavatele můžou začít zase žádat o víza na nový fiskální rok od 1. dubna. Sehnat zaměstnavatele trvá, takže pokud začnete odesílat žádosti o práci na začátku roku, v dubnu už byste mohli mít za sebou celé výběrové řízení, pokud si vás nějaká firma vybere.

Termíny skrývají ještě jedno úskalí, které se mi bohužel stalo také osudným - fiskální rok začíná až od 1. října. To znamená, že zaměstnavatel žádá o vízum nejdříve 1. dubna s tím, že vás může zaměstnat nejdříve 1. října. Může se tedy stát, že ten půl rok je pro něj příliš dlouhá čekací doba a raději vezme o něco horšího uchazeče hned, bez starostí.

Existuje možnost, pro kterou neplatí přísná kvóta H1B cap ani termín fiskálního roku. Touto cestou se vydal můj manžel - jako akademický pracovník získal zaměstnání přes univerzitu. Akademickou cestu využívají především vědci, postdoci atd. Univerzity tedy mohou najmout teoreticky neomezený počet H1B pracovníků a to kdykoliv, bez ohledu na fiskální rok. Všechna ostatní pravidla k získání H1B víz platí i pro akademiky.

Pokud splňujete výše popsaná základní kritéria k získání víza H1B, jste teprve na začátku náročné cesty hledání zaměstnavatele ochotného vás sponzorovat (zajistit víza).

Networking

Budovat si síť známostí (network) je klíčové a mělo by se začít dávno před hledáním práce v USA. Nejde o to, že by vám někdo dohodil jisté místo, ale můžete dostat šanci ukázat důležitým lidem proč stojíte za pozornost. Nemusíte mít známé přímo v USA, stačí se k nim dostat i oklikou přes známé z ČR nebo ze světa. K šéfům amerických firem se jen tak přes písemný ani telefonický kontakt vůbec nedostanete, přes network je to podstatně jednodušší.

Oprášila jsem své kontakty z dob studia, lidi se kterými jsem se potkala na konferencích nebo s nimi později pracovala. Ti mi postupně pomohli přes síť dalších lidí dostat se až k VIP lidem přímo v mé budoucí lokalitě - k nejvyšším představitelům fakulty na univerzitě a k šéfům firem. Někteří byli ochotni se se mnou sejít rovnou k pohovoru, jiní přeposlali můj životopis dalším lidem a tak se moje síť pěkně rozrůstala. Network je mocný asi všude na světě, i když tady je to jen začátek. Dál už to závisí jen na schopnostech uchazeče a jak dokáže přesvědčit o svých kvalitách. Lidi z networku se můžou hodit i později, pokud budete potřebovat reference.

Kariérní portály a sociální sítě

Osvědčilo se mi vytvořit si profily na hojně využívaných portálech pro hledání práce: Monster, CareerBuilder, Jobfox atd. Sociální síť LinkedIn má navíc celkem dobrý systém jak vyhledat a získat další cenné odborníky v oboru do svého networku. Největší výhodu kariérních serverů ale vidím v tom, že vás bez dalšího úsilí může najít firma, která hledá přesně to co umíte. Pár vhodných a nadějných nabídek se ke mě tímto způsobem dostalo a opravdu to stálo minimum úsilí v porovnání s klasickou žádostí o konkrétní pozici u firmy. Mimo tyto cenné příležitosti mi přišla také spousta nesmyslných nabídek na pozici pracovníka call centra, skladníka, podomního prodejce apod., ale na to nemá smysl reagovat ani v případě, že bych to chtěla pro začátek vzít jako nouzovku. Žádné pracovní vízum na takovou pozici bych samozřejmě nedostala.

Pracovní portály mi posloužily také jako hlavní zdroj hledání práce, mívají to roztříděné podle oborů, lokalit, platu atd. Tyto job servery spolu s obyčejným googlením nabízí obrovské množství inzerátů - budete mít spíš problém vybrat si ty nejvhodnější s nejvyšší pravděpodobností úspěchu.

Výběr lokality

Výhodou shánění pracovního místa z Čech je, že se můžete dívat po celých USA. Je to podobné jako shánět místo v celé Evropě místo jediného státu - šance najít práci šitou na míru roste. Klasickou chybou naivních snílků bývá představa, že pojedou někam do Kalifornie nebo na Floridu pěkně do tepla. Jenže pokud nejste významným světově uznávaným a žádaným profesorem, doktorem atd., zapomeňte na to, že si budete moci nějak vybírat lokalitu. Pokud vůbec bude možná volba mezi dvěmi pozicemi, byl by to velký úspěch.

Můj případ hledání zaměstnavatele na H1B sponsorship byl odlišný - přijela jsem do USA do předem dané lokality a pokoušela se hledat na místě. Byla jsem sice limitovaná pouze jedním městem, ale mělo to i jednu obrovskou výhodu - americkou adresu a telefon v životopise. Pokud má firma zájem, bude s vámi chtít mluvit nejdříve telefonicky a později pravděpodobně i osobně. Pokud ale uvidí, že se nacházíte v ČR, může je to hned odradit, protože by vám pak měli platit cestu na pohovor do USA, pokud by ho vyžadovali.

Písemný kontakt, cover letter, resume

Velikost USA nabízí nejen obrovské množství pracovních pozic, ale také velkou konkurenci. Lidé jsou ochotni se tu za prací přestěhovat klidně tisíce kilometrů na druhý konec Ameriky. Není neobvyklé, když se na jednu pozici přihlásí pár stovek lidí. K pohovoru si logicky firma nezve každého, ale jen jednotlivce, kteří prošli úvodními koly výběru. Je tedy potřeba firmu navnadit už od prvního písemného kontaktu. Pokud odpovídáte na inzerát emailem je vhodné stručně a úderně shrnout proč by zrovna vás měla firma chtít zaměstnat a do přílohy dát nejen resume (životopis), ale i specializovaný cover letter (motivační dopis). V něm by měly být nejvíce vyzdvihnuty ty zkušenosti, které firma požaduje přímo v inzerátu nebo se jimi obecně zabývá. Zaměstnavatel si po pár vteřinách od otevření emailu musí říct - jo, to je bomba, toho člověka musíme získat, protože už má zkušenosti s činností A i B a v C dosáhl významných úspěchů, to se nám přesně hodí!

U pozic, které mi byly doslova šité na míru, jsem se snažila cover letter i resume vypiplat také firmě přímo na míru. Obměnila jsem kostru dopisu a psala převážně o zkušenostech, které firmu prostě "musely zajímat". Zaměstnavatel si musí být jistý, že o práci u něj opravdu stojíte a jste ochotni pro to udělat maximum. Pochopitelně nelze takto připravit stovky verzí dopisu pro každou firmu zvlášť. Cover letter na míru jsem napsala jen u pár firem, kde jsem věděla, že mám velké šance. Stálo to hodně času, ale vyplatilo se to - tyto firmy se mi většinou ozvaly. Cover letter se často vyžaduje u akademických pozic, méně u zaměstnání v komerčních firmách.

Resume nebo-li životopis je spíš heslovitý zestručněný cover letter. Zapomeňte na to co vás o psaní životopisu naučili v české škole. Nepíše se tam žádné datum narození, manželský stav atd. ale konkrétně se popisuje u každé pozice, co člověk dělal a jaké úspěchy a výsledky měl. V úvodu se může objevit obecné shrnutí dovedností, až na závěr uvést vzdělání. Na internetu lze nalézt spoustu návodů i vzorů jak obojí napsat, stačí googlit např. "USA resume" atd.

Žádosti

Vyplňovat žádosti na pracovní pozice je podle mě ten nejhorší a nejvíce ubíjející způsob jak se snažit získat práci. Ale pravděpodobně se tomu nevyhnete, protože jinou možnost nemáte a spousta firem to vyžaduje. Až vyčerpáte výše popsané cesty, nezbývá než se vrhnout na tuhle otročinu. Vyplňujete stále skoro stejné informace dokola, ale každá žádost je trochu jiná a každé políčko se vyplňuje zvlášť, takže to nejde celé jednoduše překopírovat. Některé žádosti mohou být na 1-2 stránky, tj. pár minut času, ale formuláře na moje pozice byly většinou mnohem obsáhlejší. Nezřídka mi vyplnění jedné žádosti trvalo hodinu nebo dokonce několik hodin. Nejhorší je, když se po těch x hodinách papírování objeví otázka: "Máte pracovní vízum v USA?" Je to beznaděj, protože tušíte, že negativní odpověď vaši žádost automaticky vyřadí z výběrového řízení a těch pár hodin práce je k ničemu. Často mají přímo v inzerátu podmínku, že musíte mít pracovní povolení, což vám alespoň ulehčí práci (můžete to rovnou vypustit z hlavy).

I v žádostech se občas najdou kolonky, kde dostanete prostor vyjádřit se, proč jste si vybrali zrovna tuhle firmu a proč tuhle pozici atd. Tady je třeba zapůsobit a dobře promyslet co napíšete - použijte opět původní inzerát k výběru správných klíčových slov a svých schopností, které potřebujete vypíchnout. Mimo tyto informace, klasické adresy, data narození atd. po vás můžou chtít opravdu hodně dalších věcí:

Zabírá to dost času, i když už to vyplňujete po několikáté - je to práce na plný úvazek.

Pohovor

Firmy mohou mít několik vnitřních výběrových kol jen na základě vámi zaslaných písemných materiálů. Dosáhnout toho, že se vám firma ozve zpět lze považovat za velký úspěch. Znamená to, že mají pravděpodobně vážný zájem a je možné, že se dostáváte do úzkého výběru uchazečů (pár jedinců). V mém případě většinou proběhlo další kolo prostřednictvím jednoho nebo více telefonátů. Pokud jsme se dohodli, pozvali si mě na osobní pohovory. Ve firmě, kde jsem se dostala nejdál, jsem absolvovala ještě další tři pohovory s různými šéfy.

Na každý pohovor jsem se snažila co nejlépe připravit. Měla jsem nacvičenou klasickou úvodní řeč o sobě (vzdělání, pracovní zkušenosti, výsledky). Pečlivě jsem si prostudovala inzerát a hlavně co vše firma dělá a připravila si na papír mé zkušenosti v souladu s tím co oni hledají. Firma chce někoho, kdo jim dokáže pomoci s jejich konkrétními zájmy a je třeba, aby se rozhovor točil kolem toho. Podrobně jsem se připravovala také na otázky, kde bych musela přiznat, že nějakou činnost, kterou dělají, neumím. Nesmíte se takovou otázkou nechat zaskočit a říct jen suché: "Ne, neumím". Proto je důležité rozmyslet si dopředu odpovědi na nepříjemné otázky a témata, která je budou zajímat. Američani jsou hodně zvyklí na pozitivní přístup - chce to se tvářit mile a neříkat naplno negativní věci. Očekávají superlativy, ale nesmíte to přehnat a lhát.

Vyplatilo se mi také nakousnout téma jak to s Amerikou myslím vážně - že manžel tady má dlouhodobou práci a pracujeme na žádosti o trvalý pobyt. Prostě dát najevo, že chceme v USA dlouhodobě trvale žít. Zaměstnavatel potřebuje vědět, že mu za rok neutečete až vás zaučí.

Personalisti, HR manažeři a rekruiteři

HR manažeři velkých firem a externí hledači zaměstnanců (rekruiteři) jsou zvláštní lidi, na které se musí jít opatrně a tak trochu jinak. Vlastně nemám moc tušení jak. Pohovor s těmito lidmi je spíš sázka do loterie, měl by se (asi) vést populárním líbivým způsobem (používat obecně známá pozitivní slova) a nemluvit moc odborně (pak vám nemusí rozumět). Personalista mi většinou nedokázal vůbec odpovědět na základní otázky ohledně práce, kterou bych měla vykonávat, např. jaká by měla být zodpovědnost, jestli budu vést lidi atd. Za to chtěli hned vědět za jaký plat bych byla ochotná dělat. Je přece rozdíl jestli budu čistit WC nebo vést tým inženýrů, za jejichž práci budu zodpovědná. Tito lidé těžko dovedou posoudit vaše odborné znalosti, protože nejsou z oboru a nerozumí tomu co jim říkáte, pokud nepoužijete klíčová slova, které mají před sebou na papíře.

Jeden z mých pohovorů s personalistkou probíhal asi takhle: mluvila jsem asi 3/4 hodiny, vysvětlovala jsem své klíčové schopnosti důležité pro jejich firmu a dosavadní výsledky dosažené v oboru. Personalistka neměla po celou dobu zájem do toho vstupovat nebo se ptát k věci, přestože jsem jí k tomu dala prostor a neustále jen nepřítomně bloudila očima po jedné stránce mého životopisu (to musela přečíst za tu dobu snad stokrát). Když jsem skončila, očekávala jsem alespoň nějakou reakci a otázky, aby se mohla rozvinout diskuze. Personalistka byla překvapena, že už je konec a přemýšlela co dál (stále očima bloudila v mém životopise). Po chvíli trapného ticha se odhodlala k dodatečné otázce: "A už jste byla na rodeu? Ne? To byste měla, vemte si ty vysoký kovbojský boty a vyražte, fakt to stojí za to!" A pak mě úplně odzbrojila: "Takže vzala byste i místo sekretářky?" (při pohovoru na inženýrskou pozici) Pak zase brouzdala očima v životopisu a za několik minut z ní vypadlo moudro: "Aha, vy máte PhD, hmm, tak to možná budete na sekretářku trochu překvalifikovaná." Sekretářku bych dočasně vzala, ale na to bych vízum nikdy nedostala.

Ne všichni personalisti jsou takoví komici jako tato paní, ale nemůžu říct, že bych za svůj život potkala někoho, komu bych svěřila tak důležitý úkol jako je výběr kvalifikovaných odborníků do týmu. Takovou zkušenost nemám jen z USA, podobný pocit z HR manažerů jsem měla i v Německu a v ČR. S těmito lidmi je pohovor "jednodušší" než se šefém odborníkem, protože jejich otázky vás pravděpodobně nikdy na ničem nenachytají. Na druhou stranu neuvíznout v jejich síti a dostat se do dalšího kola pohovoru bylo otázkou spíše náhody než výjimečných schopností. Mám raději pohovor s odborníkem nebo šéfem, který přesně ví co chce a má přehled o práci, kterou po mě požaduje. Odborník z praxe většinou dokáže jednou dobře mířenou otázkou odhalit, jestli skutečně umíte to, co o sobě tvrdíte. Předem naučené fráze totiž umí v USA každý. S takovým člověkem můžete mluvit o odborných věcech a on vám bude rozumět a reagovat. Dokáže lépe odhadnout úroveň vašich znalostí a hlavně jestli budete pro jeho firmu přínosem nebo ne. Pochopitelně to zároveň představuje i nevýhodu, že pohovor je náročnější a snadněji se odhalí nedostatky.

Shrnutí

Celkem jsem se pokusila v průběhu asi 4 měsíců zažádat o práci 108x plus na 4 job portálech jsem vytvořila svůj profil. Reagovalo na to 8 firem - 7 kol pohovorů proběhlo po telefonu a 8x jsem měla osobní pohovor. 3 firmy se mi ozvaly na základě vyplněné žádosti nebo písemné odpovědi na inzerát, do 2 firem jsem se dostala díky networku a 3 firmy si mě našly samy na kariérních portálech (počítám jen smysluplné nabídky, kde pozice odpovídala mé kvalifikaci a splnila bych kritéria pro získání H1B víz). Nikdy mě nekontaktovala firma, v jejíž žádosti jsem musela předem negativně zodpovědět otázku: "Máte pracovní vízum v USA?". Pokud jsem se dostala u nějaké firmy dál, skončila jsem vždy v tom kole pohovoru, kde padla tato nenáviděná otázka. Po jednom takovém pohovoru změnila firma všechny své inzeráty na tuto pozici a přidala větičku: "Požadujeme uchazeče, kteří mají povolení pracovat v USA".

Pouze dvě firmy byly výjimkou a vízum mi chtěly vyřídit. V první firmě jsem absolvovala celkem 5 kol pohovorů a šéfové firmy nepochybovali o tom, že s nimi začnu pracovat. Američani jsou často pozitivní a "mažou med kolem huby", ale není obvyklé, aby takto přímo říkali, že mě vezmou, pokud by to neměli v úmyslu. Vysvětlovali mi na čem budeme společně pracovat v létě a jak moc bude fofr, že už teď nestíhají. Tady jsem začala tušit ten zádrhel, ale počkala jsem si s čím přijdou jejich právníci. Pohovory totiž probíhaly v dubnu, tedy v době kdy se ještě dalo žádat o H1B víza, ale fiskální rok začíná až v říjnu. To znamená, že v létě bych pro ně ještě legálně pracovat nemohla. Navrhla jsem jim, že než by se vyřídilo vízum, pracovala bych zadarmo. Rozloučili jsme se s tím, že předají celou věc právníkům a ozvou se mi. Bohužel to dopadlo přesně podle mých předtuch - na moje vízum nemohli čekat půl roku, potřebovali mít už v létě zapracovaného člověka. Dobrovolnická práce pro komerční firmu by podle právníků byla nelegální, protože místní daňový úřad IRS by takové jednání považoval za práci placenou na černo.

Druhá firma se mi ozvala v době, kdy už jsem žádnou práci nesháněla (našli mě sami), protože kvóta H1B cap už byla naplněna. Rovnou v prvním kole pohovoru jsem na rovinu řekla, že potřebuju vyřídit víza. Překvapivě tím kontakt neskončil. Oni se snažili jednat s právníkama, proběhlo ještě pár telefonických pohovorů o práci, ale s vízem se jim nepodařilo nic rozumného vymyslet. Tato firma by na mě musela s vízy čekat rok a půl, což je pochopitelně ještě větší nesmysl než v případě té první firmy.

Moje osobní zážitky berte trochu s rezervou. Každý bude mít pravděpodobně trochu jinou zkušenost v závislosti na jeho kvalitách a schopnostech, oboru, lokalitě i štěstí (pokud se mu jde naproti). U někoho bude třeba poslat stovky žádostí a nebude z toho ani jediný pohovor, u jiného se to může povést hned na poprvé, přesně jak se to stalo v případě mého manžela. Podařilo se mu to především proto, že našel úzce specializovanou práci šitou na míru, ve které je expert a moc lidí na světě to neumí.

Rozdíly USA vs. ČR

Shánět práci v ČR a v USA je velký rozdíl. V Americe vás čeká hlavně tvrdší začátek - lidi se tady umí líp odprezentovat, bojujete proti obrovské konkurenci, budete mít jazykovou a kulturní bariéru. Příležitost přesvědčit zaměstnavatele o svých kvalitách zdaleka nedostane každý, kdo na to má. Potřebujete to navíc umět i dobře prodat. V ČR pro mě nebyl problém dostat se hned na pohovor a ten den odcházet se smlouvou v kapse. V USA je to delší (několik kol), komplikovanější a těžší proces, i kdybych pracovní víza měla.

L1 víza pro transfer zaměstnance do americké pobočky

Pro úplnost ještě zmíním další typy pracovních víz, které zpravidla nemají tak přísné podmínky jako H1B (např. omezený počet), ale v budoucnu může být komplikovanější navázat trvalým pobytem. Pokud pracujete v české firmě, která má pobočku v USA, zaměstnavatel může požádat o váš transfer pomocí L1 víz. Zaměstnanec nejdříve musí pracovat minimálně rok v české firmě a jeho pozice musí být manažerského (L1A) nebo speciálního charakteru (L1B). Obě firmy musí splňovat určité další požadavky. Po 5 nebo 7 letech se pracovník musí minimálně na rok vrátit pracovat do české pobočky. Manželka může po celou dobu pracovat bez omezení na L2 víza a má nárok na přidělení SSN. Z tohoto důvodu, spolu s neomezeným počtem víz, je L1 vízum pravděpodobně ještě lepší než H1B při plánovaném přestěhování do USA natrvalo. L1 víza jsou stejně jako H1B víza typu dual intent, tj. může na ně plynule navázat zelená karta, přičemž neúspěšná žádost o ni, neznamená ztrátu původních víz.

J1 víza pro studenty, vědce, au-pair a pracovníky v kempu

J1 víza lze získat za nejjednodušších podmínek z výše zmíněných typů, ale zároveň jsou nejméně vhodná pro lidi co plánují zůstat v USA legálně natrvalo. Vlastník J1 víza může v USA pracovat rok a po prodloužení maximálně další rok. Dříve platila podmínka, že se žadatel musel vrátit na dva roky zpátky do ČR, ale to prý bylo už zrušeno. J1 víza nejsou typu dual intent - to znamená, že pokus získat zelenou kartu (trvalý pobyt) porušuje základní podmínku víza. Žádost o zelenou kartu je tedy velmi riskantním krokem - v případě zamítnutí se pobyt na území USA stává ilegálním (ztráta J víza) a člověk musí okamžitě opustit zemi. Víza jsou vhodná zejména pro lidi, kteří si práci a život v Americe chtějí zkusit dočasně nebo ještě nemají potřebnou úroveň kvalifikace na trvalejší typ víz. Existuje několik odlišných cest přes J1 víza, podle toho se liší i podmínky:

Ve všech případech mimo posledního je nutné mít sponsora v podobě americké certifikované agentury, která vše zastřešuje a vyřizuje podklady pro víza. Většinou nelze komunikovat přímo s americkou agenturou, kontakt se zprostředkovává pomocí české agentury, která vám to naúčtuje. Po splnění závazku může jet vlastník víza na měsíc cestovat. Manželka může po celou dobu pracovat bez omezení na J2 víza. Další informace hledejte na stránkách USCISu nebo Department of State.

Tyto tři typy pracovních víz jsou pravděpodobně nejpoužitelnější pro Čechy hledající zaměstnání v USA, ale existují i další možnosti. Na pracovní víza se mě ptá nejvíce čtenářů, proto jsem se rozhodla všechny možnosti sepsat. Celkem jsem napočítala 25 možností jak legálně pracovat v USA - najdete je v naší nové knize Ze Strahova do NASA.

V dnešní době nelze jednoduše získat pracovní vízum v USA, ale pokud člověk má co nabídnout a je ochoten pro to hodně udělat, není to nemožné. Pochopitelně v tom často hraje roli i štěstí, ale musí se mu jít hodně naproti, nevzdávat se a hledat třeba i jiné cesty. Já jsem zatím dočasně ztratila možnost pokračovat ve své inženýrské kariéře, ale využila jsem příležitost dělat velmi zajímavou práci jako dobrovolník v nevýdělečné organizaci (ranger ve státním parku), která byla mým snem. Ale o tom napíšu zase jindy...

Zpět nahoru

Sleduj novinky

Veržána na Facebooku Veržána na Google Plus Veržána na Twitteru Veržána na emailu

Naše kniha

Ze Strahova do NASA
Kniha o naší strastiplné cestě za americkým snem

Cestopisy

  • USA (2012-x) - o životě v Houstonu
  • USA (2010) - cestování po JZ Státech a ostrově Big Island
  • ŘECKO (2009) - cestopis o Aténách a ostrově Naxos
  • NĚMECKO (2006/7) - deník o životě v Německu, Švýcarsku a Francii
  • ITÁLIE (2005) - ferraty v Dolomitech, Lago di Garda a moře
  • RAKOUSKO (2005) - ferraty ve Wilder Kaiser a Mondsee
  • USA (2003) - životní lekce a splněný cestovatelský sen
  • ITÁLIE (2002) - dobrodružný stop do hor a k moři
  • ... více v sekci Cestopisy

Fotky

USA

VIETNAM

NĚMECKO

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

FRANCIE

ŠVÝCARSKO a FRANCIE

ITÁLIE

ŘECKO

VELKÁ BRITÁNIE

  • ...a spousta dalších fotek

Moje projekty